Červenec 2009

paint horse

9. července 2009 v 12:13 | bara |  paint horse
Španělský dobrodruh Hermando Cortes se roku 1519 vydal na plavbu do Ameriky ,aby tam hledal zlato.Na cestě jej doprovázelo 16 koní.Jedním znich yl kůň kaštanové barvy s bílymi skvrnami na přiše.Spolu s mustangy se stal základem pro chov koní paint.O mnoho a mnoho let později ,jednoho dne roku 1960,seděla Rebecca Tyler Lockhartová v kuchyni a obvolávala své známe.Najednou dostala nápad.Věděla ,že se spousta lidí zajíma o koně se skvrnitou srstí ,a tak ji nyní napadlo,že by mohla pořídit seznam všech takových koní a najeho základě vytvorit asociaci sdružující zástupce tohoto plemene .Lidé Rebeccu za tento nápad pochválili,a tak se pustila do sepisování.Postupně byl celý kuchyňský stůl pokrytý papírky se jmény majitelu, takže Rebecca musela požádat kamarádky o pomoc ,aby jí s úřadováním pomohly .Společnými silami skupina o rok později na dotizích ve Forth Worthu založila registr pro strakaté koně .Členové týmu obvolávali všechny majitele koni paint a zvali je k účasti na dostizích .Pár týdnů nato svolala Rebecca skupinu sedmnácti majitelů a rozhodovalo se o tom,zda by bylo možné založit nové plemeno.Jednoho dne roku 1962 Rebecca opět seděla v kuchyní ,ale tentokrát již mohla do American Paint Stock Horse Association,tedy združení koní dobytkářského rázu,zapsat prvního člene.Byl jím černý hřebec s bílým zbarvením typu tobiano a jmenoval se Bandits Pinto.Do konce roku se členská základna rozhodla na 150 majitelů a 250 koní .Od té doby se plemeno dále rozšířilo a v součastné době čítá asociace více než půl milionu registrovaných koní paint.Zástupce najdeme po celém světě ,ale ať už se paint narodí v jakékoli zeme ,je automaticky zaregistrován v centrální plemenné knize v texaském Forth Worthu,kde má asociace ,nyní již pod jménem American Paint Horse Association,své sílo.
Popis:Paint má robusnou kostru a dobré svaly , zato hlava je poměrně malá.Má neobyčejně dobrou povahu.Díky vhodné stavbě těla je to kůň rychlí,který umí dělat kolečka na místě.Proto se hodí pro všechny disciplíny westernového jezdeckého sportu.Navíc míva smysl pro samostatnou práci a práci s dobytkem.
Využití:Paint se nejčastěji používá jako kůň jezdecký a hodí se na všechny disciplíny westernového ježdění.
Chov:Při chovu jakéhokoli jiního plemene se dbá na stavbu těla a povahu koně,méně už na zbarvení.To však neplatí pro chovatele plemene paint,neboť kromě dobré stavby těla a povahy je nutné docílit i požadovaného zbarvení a vzorů.
Zbarvení:Třem nejrozlišujícím zbarvením se říká tobiano,overo a tovero.U druhého overo dále rozlišujeme vzory:framed overo (rámové),sabino a splashed white (rozstříknutá bílá).Skvrny jsou bílé čí barevné.
Výška: od 145 do 165 cm.

staj_ufonek11062.jpgstaj_ufonek1951.jpg

staj_ufonek31087.jpg

Barvy paintů - názvy se objeví, pokud namíříte šipku (pomocí myši) na daný obrázek
zbarvení BLUEROANzbarvení BUCKSKINzbarvení DUNzbarvení GRAYzbarvení GRULLOzbarvení CHESTNUTzbarvení PALOMINOzbarvení REDDUNzbarvení REDROANzbarvení SORREL

shetlandský pony

7. července 2009 v 20:22 | bara |  shetlandský pony
PŮVOD:Shetlandského ponyho považujeme za potomka tundrového typu severských koní, kteří počátkem holocénu obývali nezaledněné oblasti severní Evropy. Z těchto koní patrně vznikl dnes už vyhynulý černý lofotský pony, který kdysi obýval pobřeží Norska. Ten se snad už před třemi tisíciletími dostal s norskými osadníky na Shetlandy a tam se v drsných podmínkách přeměnil v nejmenšího a nejotužilejšího koníka na světě - jeho kosterní pozůstatky jsou známé z 6. století p.n.l. Odtud se později rozšířil do celého světa.

STAVBA TĚLA:Hlava je dobře formovaná s rozumným výrazem, s ušima dobře umístěnýma, široká v čele, s rovnou přední částí hlavy, s bezvadně utvářenou hubou a s bystrýma očima. Hlava s krkem vystupují z dobře uložených šikmých lopatek. Krk je silný a svalnatý s dobře vyvinutým hřbetem zvláště u hřebců (hřeben nesmí být převrácený). Délka krku má být v souladu s velikostí poníka. Tělo je mohutné a hluboké v žebrech s krátkým hřbetem. Má široký hrudník a šikmé lopatky. Hruď má poměrně velký obvod, takže poník se zdá ještě nižší, než je. Ocas je dobře nasazen. Hříva a ocas jsou bohaté a na nohou jsou rousy rovných chlupů. Ledvinová partie je silná a svalnatá. Přední nohy jsou umístěny pod plecí a hrudníkem a stojí kolmo (nejsou pokrčené ani daleko od sebe). Mají dobře osvalené předrámí, široká, dobře utvářená kolena, s dobrou plochou holení (nejsou v kolenech zpět prohnuté). Spěnky jsou pružné (ne příliš krátné nebo dlouhé). Zadní nohy mají silná a svalnatá stehna, výrazně utvářená hlezna (postoj není ani kravský ani daleko od sebe). Kopyta jsou tvrdá, kulatá, dobře utvářená (ne kolmá, úzká nebo sevřená, plochá nebo měkká). Pohyby předních a zadních nohou jsou přímo vpřed s volnou prací kolen a hlezen (ne přehnané ani toporné).

CHARAKTERISTICKÉ RYSY: Malý tělesný rámec těchto poníků se ustálil působením nehostinného podnebí a volného přírodního chovu, jejich malé tělo má také menší povrch, který omezuje ztrátu tělesné teploty na minimum.
Výška ponyho je v průměru 101,6 cm.

ZÁKLADNÍ ZBARVENÍ je černé, ale může být i kaštanové, hnědé, ryzé, bílé nebo strakaté. Srst se mění podle roční doby. V zimě je delší a dvojí (pesíky a podsada), v létě krátká a hladká.

TEMPERAMENT: Pony je dlouhověký, plodný a velmi skromný.


Jak je vysoký? Výška ponyho je v průměru 101,6 cm.
K čemu se využívá? V poměru ke své velikosti je maličký shetland relativně jedním z nejsilnějších plemen na světě. Na ostrovech se tito ponyové využívají jako soumaři a tažní koně, ale mohou v sedle nosit dokonce dospělého muže. Vyváží se jako tažní a jezdečtí koně pro děti, atrakce cirkusů a veřejných parků nebo zahrad. V roce 1847, kdy byla zakázána práce žen a dětí v dolech, vznikla velká poptávka po shetlandech jako důlních koních, a pro tyto účely se vedle normálního typu šlechtili větší a hrubší koně. Nyní je však plemeno ustálené a má vynikající tělesné proporce. Shetlandský pony se vyváží do celého světa. V USA, v Kanadě i v Evropě jsou četné chovy, které mají vlastní plemenné knihy. Pravděpodobně nejvíc shetlandů se chová v Nizozemsku. V Severní Americe se křížil s hackney ponym a vznikl americký shetland, a s appaloosou, takže vznikl americký pony. V Argentině se shetland podílel na vzniku miniaturního plemene falabella.

Odkud pochází? Z Norska.

staj_ufonek1741.jpgstaj_ufonek2301.jpg

staj_ufonek2954.jpgstaj_ufonek692.jpg

shirský kůň

7. července 2009 v 20:16 | bara |  shirský kůň

Obecně:

Shirský kůň je potomkem anglického "velkého koně" ze středověku, od něhož se v Anglii po normandském vpádu odvíjelo mnoho těžkých plemen koní. Tito koně pocházeli z primitivních chladnokrevných lesních koní. Podle studia brnění z 16. století se zdá, že "velký kůň" byl ve skutečnosti pouze těžkým koněm, který meřil kolem 157 cm, a jen málo se podobal mohutnému modernímu shirovi. Velcí těžcí tažní koně se v Británii objevili až koncem 16. století, kdy "velký kůň" již nemohl nosit rytíře v plné zbroji a začal se používat k tahání těžkých vozů a kočárů na venkově. Při popisu dovozu těžkých koní té doby se Thomas Blundeville zmiňuje o německém tažném koni, frísovi a vlámském koni. Německý kůň po sobě nezanechal žádné zřetelné známky, ale frísové a vlámští koně sehráli důležitou úlohu. Frísové se sice postarali o zušlechtění a zlepšení volnosti pohybu, přesto na vývoj britského shira měli největší vliv vlámští koně, zpravidla černí jako frísové. Toto veliké, pomalé a těžké zvíře, chované rovněž v bažinatých krajích, je považováno za hlavního předka shira, nejvýrazněji ovlivňujícího jeho vzhled. Za hřebce - zakladatele shirského plemene se obecně považuje packingtonský Slepý kůň, který byl chován v Packingtonu poblíž Ashby de la Zouche. Byl to vraník a v 1. plemenné knize shirů je zanesen velký počet koní, kteří jsou považováni za jeho potomky.

Charakteristika:

Současný shirský kůň je daleko kvalitnější než jeho předchůdci a blíží se spíše středoanglickému typu než hrubému fenskému kmeni. Měří kolem 173 cm. Nohy shira jsou suché, tvrdé, kostnaté a témeř již od karpálního a hlezenního kloubu je kryjí těžké, rovné hedvábné rousy. Kopyta musí být velká, spěnky mají být dostatečně dlouhé. Shire je jeden z největších koní na světě a váží více než 1 tunu.
Nejoblíbenější zbarvení je vrané s bílými rousy na nohou, ale často jsou k vidění i spřežení běloušů a také hnědáci a tmaví hnědáci jsou povoleni.

Využití:

Dnes shiry nejvíce používají pivovarské společnosti. Shir přežívá právě díky podpoře pivovarů a něco málo získává na každoroční přehlídce koní v Londýně, kde se předvádějí soutěže těžkých tažných koní.

Chov:

Tradičním střediskem chovu velkých shirských koní jsou anglická hrabství Leicestershire, Staffordshire a Derbyshire. Kromě toho se chová ve Fenském kraji v Lincolnshire.

staj_ufonek3137.jpgstaj_ufonek3239.jpg

staj_ufonek3245.jpg

andalusan

7. července 2009 v 20:04 | bara
Andalusan - iformace

Andaluský kůň, prastaré plemeno pocházející z jižního Španělska, je potomkem koně iberského, kterého se tak vysoko cenili staří Římané. Podobní koně jsou k vidění už na jeskynních malbách z jižního Španělska, datovaných do doby před 20 000 lety. Během maurské okupace Iberského poloostrova v 8. a 9. století se v chovech uplatnili i koně arabští a berberští a výsledkem byl kůň, vyhledávaný po celé Evropě až do konce 18. století. Čistotu chovu udržovali hlavně mniši z kartuziánského kláštera Jerez de la Frontera, kteří v roce 1476 speciálně k tomuto účelu postavili stáje. V současné době je chov andaluských koní s velkou pečlivostí veden a kontrolován v Seville, Córdobě a Granadě, kde vzkvétal jež dlouhá léta předtím.
Andalusan měl značný vliv na chov mnoha známých plemen. Blízce příbuzní jsou mu například lusitánští koně a alter-real a původ lze od něj odvodit i u mnoha dalších - lipicánů, starokladrubských koní, Nonia i několika plemen německých. Ve Velké Británii bychom krev španělských koní nalezli u velšského koba, clevelanského hnědáka a conemarského koně, a stejně tak i u většiny amerických plemen.
Použití
Andaluský kůň je slavný především tím, že vylepšuje vlastnosti jiných plemen. K tomu se používal hlavně v dřívějších dobách. Populární jsou také jeho drezurní vystoupení vysoké školy a stále je používán i v býčích arénách při koridě a při shánění dobytka. Je velice oblíbeným jezdeckým koněm, a přestože se díky příliš okázalé akci nehodí pro současnou drezuru, může být vynikajícím skokanem. Neustále také vzrůstá jeho obliba ve vozatajských soutěžích.
Vzhled
Andaluský kůň má výraznou hlavu, často s lehkým klabonosem, velké oči a široké nozdry. Silný, lehce klenutý krk s mohutným hřebenem je hrdě nesen, plece jsou mohutné, hrudník hluboký, hřbet a bedra silné. Záď je oblá, silná, ocas nízko nasazený. Nohy jsou čisté a štíhlé, kopyta velice tvrdá, dobře přizpůsobená suchému a horkému podnebí. Hříva a ohon jsou přirozeně zvlněné, neobyčejně bohaté a dlouhé. Zbarvení je nejčastěji bílé, často s tmavou hřívou a ohonem a příměsí jiné barvy. Vraníci jsou vzácní, ale stále častěji se v chovu objevují hnědáci.
Charakteristika
Andalusan je vznosný kůň, který na první pohled vypadá větší, než ve skutečnosti je. Chod má hrdý a prostorný, krok okázalý, rytmický, klus vysoký, výbušný a houpavá, kanter plynulý, ale houpavý, cval hladký. Slučuje v sobě hrdost a eleganci s jemností a poslušností.
Výška
V průměru 15,2 pěsti (1,57 m)

ss.jpgstaj_ufonek116.jpg

staj_ufonek3253.jpgstaj_ufonek816.jpg

fríský kůň

7. července 2009 v 19:58 | bara |  fríský kůň

Původ a historie


Historie fríského koně sahá až 3000 let zpátky do minulosti. Své pojmenování dostal podle holandské provincie Friesland ležící v severním Holandsku. Tato část země je proslulá jejich chovem. Ve středověku byl fríský kůň oblíben rytíři především kvůli jeho síle a eleganci. V německém hřebčíně (Marbachu) používali fríské koně již od 17. století. Hřebec Romke 234 byl v 70. letech 20. století využíván také k regeneraci chovu starokladrubského vraníka u nás ve Slatiňanech.

I přes svoji výjimečnost fríský kůň téměř vyhynul. V roce 1913 zbyli ve Frísku pouze tři plemenní hřebci. Plemeno zachránila až druhá světová válka, kdy se museli holandští zemědělci vrátit ke koním. K další krizi v chovu fríských koní došlo v 60. letech minulého století. Byla však zažehnána a chov se poté rozšířil do celého světa. Svaz chovatelů, který byl založen již v roce 1879, dostal v roce 1954 titul "Královský".

Charakteristika


Fríští koně vynikají učenlivostí, výborným charakterem, mírnou, přátelskou povahou a elegancí.

Popis plemene


Dnešní fríský kůň je vždy vraník bez odznaků, v kohoutku měří klisny v průměru 156 cm a hřebci 163 cm. Je o něco menší a rychlejší než bývali jeho chladnokrevní předci. Přesto si zachoval sílu, odvahu a přívětivou povahu. Hlava je dlouhá a má inteligentní výraz. Krátké uši mají špičku zatočenou dovnitř. Hříva a ocas jsou dlouhé a husté a bývají často zvlněné. Tělo fríse je svalnaté a robustní, dobře stavěné s válcovitým trupem. Dominantou je vysoko nasazený krk a louplá záď. Typickým znakem plemene jsou nohy s rousy.

Chov


  • Pro evropské podmínky udává tón plemenná kniha Friesch Paarden Stamboek (FPS) se sídlem v Drachtenu v Holandsku. Jsou zde registrováni plemenní hřebci i klisny. O zařazení rozhoduje jak exteriér (výška, typ, nohy a rámec), tak index příbuzenské plemenitby a výkonnostní faktory.
  • Hříbě je většinou hodnoceno komisařem přímo z Holandska. Po třetím roce probíhá další exteriérová inspekce.
  • V ČR příliš fríských koní zatím není. Často se spíše importují levná hříbata. V poslední době se však v importu objevují i velmi dobré kusy, které budou jistě přínosem. Pro české chovatele byla založena Asociace chovatelů fríských koní.

Využití


V minulosti se frísové využívali především jako koně rytířů, v zemědělství nebo v klusáckých dostizích. Pracovali také na venkově. Dnes je považujeme za koně reprezentativní, které vídáme především na přehlídkách. Díky své pohyblivosti a temperamentu jsou ceněni také v drezúře či při různých show v cirkusové manéži. Především jsou to ale koně kočároví, známí například z tradičních přehlídek, kde jsou zapřažení do dvoukolových vysokých vozíků zvaných "sjees". Vozatajci jsou při nich oblečeni do typických selských krojů. Dávno už jsou doby, kdy měl hlavní postavení v pohřebnictví.

Od roku 1986 zajišťuje spřežení fríských koní rozvážku zboží u jednoho z významných obchodních domů v Londýně

staj_ufonek1413.jpgZuzule fríský kůň.jpg

12381379.jpg
Andalusier Re__lampago 5631.JPG

irský tinker

7. července 2009 v 10:29 | bara |  tinker
Stavba těla- Tinkeři jsou středně těžcí, nebo težcí. (Benevolence v měření je možná pouze u klisen a valachů)

Vzhled - Tinkeři se svým unikátním pohybem, bohatým chlupem a rousy a bohatými barevnými možnostmi dohromady představují krásný a proměnlivý vzhled, když se předvedou jak nejlépe umějí, obzvláště v pohybu.

Pozn: Žádaný vzhled platí pro zvířata v dobrém výživném a zdravotním stavu.
Pohyb - v klusu je žádoucí dosti přehnaný pohyb přední části do výšky, zahrnuje plece a přední nohy a představuje typický pohyb pro Irského Coba. Tento pohyb představuje speciální dojem a styl, díky kterému i těžší zvíře působí při pohybu lehkým dojmem.
Někteří Irští Cobové Mají sklon při pohybu trhnout při klusu koncem přední nohy trochu do strany. Toto trhnutí se nesmí zaměňovat s kroucením které je chyba. Pokud je trhnutí rovnoměrné na obou stranách a není přehnané, je považováni za docela typické a přijatelné. Obecný pohyb Irského Coba by měl odpovídat řádné délce kroku, který je přímý a aktivní.

2184f%20web.jpg

staj_ufonek26224.jpgstaj_ufonek1955.jpg

český teplokrevník

7. července 2009 v 10:11 | bara |  český teplokrevník
Původ a historie
České země leží na průsečíku mnoha cest, kudy se již v pravěku ubírali obchodníci s různými koňmi. Ani politické události nezůstaly bez vlivu na vznik a vývoj populace koní této oblasti. Poslední tři století až do roku 1918 byly české země součástí Rakouska. Následkem toho se základem chovu stala krom nepatrných zbytků starších plemen především teplokrevná plemena z blízkých hřebčínů, a to Furioso, Nonius, Gidran. Velký podíl měl také původní polský Przedswit. K zušlechtění teplokrevného chovu, resp. ke zvýšení mohutnosti, se do českých zemí dováželi oldenburští a východofríští hřebci.
Ve vytvářeném chovu českého teplokrevníka vzniklo několik úspěšných krevních linií. Nejtypyčtější a prošlechtěné jádro chovu bylo v oblasti Chlumce nad Cidlinou - typ těchto koní byl reprezentován hlavně linií Bystrý. Když se v poválečných letech začal chov českého teplokrevníka typově ustalovat, nastal obecně útlum chovu koní, a tím i chov českého teplokrevníka ztrácel na významu.
Český teplokrevník dříve představoval vícestranného koně pro zemědělství s převahou využití v tahu. Koně byli již většího rámce, robustní, avšak přitom úměrně ušlechtilí, s výrazně zlepšenou kvalitou fundamentu, než tomu bylo v předválečné době. Jeho chov s nástupem funkční přestavby struktury teplokrevného chovu postupně zanikal a byl - vlastně určitou formou přetvářecího křížení - převeden na moderní typ teplokrevníka, a to hannoverskými, trakénskými a plnokrevnými hřebci. Motivem zušlechtění tedy bylo vyšlechtit vícestranného teplokrevníka s převahou jezdeckého typu, a to pro široké využití ve sportovním ježdění.
Kromě kladrubského bělouše a vraníka, kteří si uchovávají původní typ jako autochtonní plemena historicky cenná a chráněná, procházejí prakticky všechny typy u nás chovaných koní značnými změnami i dnes, tzn. že český teplokrevník je neustále ve vývoji.
Český teplokrevník hřebčínského chovu (dřívější označení jako anglický polokrevník) vznikl na základě kmenového stáda clevelandských klisen ze zrušeného chovu v Kladrubech nad Labem a z klisen z Piberu a Radovce, které patřily ke kmenům Furioso, Przedswit, Nonius a Gidran, po válce se objevili i hřebci s oldenburskou krví, hannoverští a také anglonormani. Nakonec se ustálila tři chovná stáda, kladrubské, netolické a albertovské, která se homogenizovala.
Moravský teplokrevník byl rovněž vyšlechtěn na základě krve Furioso-Przedswit-Nonius, ovšem za vydatnějšího použití araba Shagya a angloaraba Gidrana. Pro zvětšení tělesného rámce byli přechodně využiti i oldenburští hřebci. Moravský teplokrevník byl statný kůň, měřil 162 - 168 cm a mohl vážit až 650 kg. Po roce 1960 však došlo v jeho chovu k velkým změnám, část chovného stáda byla zrušena a do chovu byli zařazováni hlavně importovaní hřebci, zejména hannoverští a trakénští. Vydatně se uplatňovali i angličtí plnokrevníci a čeští teplokrevníci (50%), takže v podstatě došlo ke splynutí českého a moravského teplokrevníka.
Popis plemene
Český teplokrevník je kůň s dobrou tělesnou konstitucí, mnohými znaky upomínajícími na kočárové předky, ale s proměnlivou mechanikou pohybu. Je dost dlouhověký, má dobrou povahu, je vytrvalý, skromný, poměrně nenáročný. Temperament je klidný, ale živý. Sloužil původně jako armádní jezdecký kůň a byl skutečně všestranný. Nyní se v chovu prosazuje více jezdecký typ.
Krk je štíhlý, ušlechtilý, široce nasazený na trup. Hlava je ušlechtilá. Trup je mohutně stavěný, široký rovný hřbet je delší, hrudník je dostatečně hluboký. Osvalení bérce je mohutné, je v souladu s celkovým dojmem, jímž působí poněkud robustní trup. Fundament nohou je silný, korektní, hlezna jsou dobře utvářená. Kopyta jsou pěkná, ale někdy se zdají trochu malá v poměru k velmi statnému tělu.



lipicán

6. července 2009 v 11:01 | bara |  lipicán
Ačkoli je bílí lipický kůň nerozlučně spojen se slavnou španělskou vysokou školou ve Vídni, chová se po celém území někdejší Rakousko-Uherské říše. Koně pro školu se vychovávají v rakouském hřebčíně Piber u Štýrského Hradce, ale státní hřebčíny v Maďarsku, Rumunsku a Československu se také specializují na chov lipicána. Přirozeně, že jde o přirozené typy a malí piberští lipicání rozhodně nejsou v převaze. V Maďarsku se např. chová větší pohyblivý kůň jako světlý kočárový. U nás se chová na Slovensku, zejména v podhůří a slouží jako kůň jezdecký, kočárový i pracovní.
PŮVOD
Plemeno dostalo jméno podle Lipice (nedaleko Terstu) v Jugoslávii, odkud pochází a kde se stále chová jako národní kůň Jugoslávie. Hřebčín i chov vznikly roku 1580, základem byli děvět španělských hřebců a 24 klisen dovezených dovezených z Iberského poloostrova na rozkaz arcivévody Karla II. Jeho cílem bylo získat pro vévodské stáje v Štýrském Hradci a pro dvorní stáje ve Vídni dostatečně velké koně. Španělská škola (jmenuje se tak proto, že zde z počátku jezdili španělští koně) byla založena roku 1572 v dřevěné jízdárně poblíž císařského paláce, proto, aby se zde šlechtici učili klasickému umění jízdy. Současná škola je v Zimní jízdárně postavené na rozkaz Karla VI. a dokončené r. 1735.
STAVBA TĚLA
Hlava: Hlava je pěkně utvářená a je na ní někdy patrný arabský vliv. Klabonos nebo poloklabonos je však dědictvím po španělských předcích.
Trup: Trup je kompaktní, hluboký a svalnatý, s dostatečnou hlubokou hrudí.
Nohy: Pro lipicány jsou charakteristické krátké, silné nohy s plochými klouby, dobrými kostmi a pevným kopytem. Je to památka na kamenitý vápencový kraj kolem Lipice.
Záď: Ač nemá stavbu rychlého koně, je lipicán ideálně přizpůsoben požadavkům vysoké školy, právě pro silnou záď. Jemný, hedvábný ocas je vysoko nasazený.
Zbarvení: Povolena je pouze barva bílá, hříbata se rodí černá nebo hnědá. Příležitostné jiné zbarvení svědčí o vlivu cizí krve. Občas se vyskytují hnědáci, o nichž se tvrdí, že byli dříve také užívání ve španělské škole.
Plece: Kohoutek je často málo výrazný a tomu odpovídá i utváření plece s ktrátkou strmou lopatkou, což je vhodnější pro zápřeh než na jízdu. Z toho vyplývají i typické chody s vysokou akcí.
Celková stavba: Lipicán, zejména piberský typ, připomíná spíše všestraně malého užitečného koně, koba. Větší vliv plnokrevníka se projevuje u maďarského typu, který je rychlejší a pohyblivější.
OSTATNÍ
Kladrubská bělouš
Kladrubský kůň, těžký kočárový neboli karosiér, byl vyšlechtěn na základě španělské krve a měl velký význam pro vývoj lipicána. Hřebčín v Kladrubech v ČSFR by založen Rudolfem II. roku 1572 a je najstarším hřebčínem v Evropě. Kladrubák je mohutný kůň, po staletí sloužil reprezentaci císařského dvora
Délka života
Lipický kůň dospívá pozdě, ale je pozoruhodně dlouhověký. Mnozí hřebci ze španělské školy pracovali dobře ještě ve věku dvaceti let.
Pět hřebců
Chov lipicánů je založen na pěti základních liniích, založených těmito hřebci: Pluto (1765), býlí španělský kůň z Frederiksborgu; černý Conversamo (1767), neapolitán; plavý kladrubák Favory (1779); býlí arab Siglavy (1810) a Maestoso (1819), kříženec španělského a neapolského koně. Potomci těchto hřebců se dosud udržují ve španělské škole a 14 z originálních 23 rodin žije v Piberu. U nás se v hřebčíně Topolčianky uplatňují hřebci z linie Favory, Conversano a Neapolitano, méně Pluto, Maestoso a Siglavy.
Pohyblivý atlet
Živost a zdatnost lipicána spolu s jeho klidnou povahou ho předurčuje pro vysokou školu. Španělská škola a piberské stádo vděčí za přežití americkým jednotkám, které je na konci druhé světové války zachránili před postupující ruskou armádou. Za války byli v Houstouni.


Hřebčín v Lipici, ležící severně od Terstu, byl založen r. 1580, a to stejně jako o rok starší hřebčín kladrubský pro potřeby habsburské monarchie. Na počátku byli dovezeni španělští koně, 9 hřebců a 25 klisen, později, tj. koncem 18. století, byli do chovu zavedeni neapolitáni a kladrubáci a začátkem 19. století i arabi (siglavi). Pokus o zušlechtění arabskou a později i anglickou krví se nepodařil, protože koně ztráceli svůj typický vysoký chod, nezbytný pro uplatnění ve španělské škole. Proto se dodnes chovají původní typy - Maestoso a Favory po kladrubácích a Conversano a Neapolitano po italských předcích. Lipicán je kůň reprezentační, byl určen pro vídeňskou šlechtickou jízdárnu a tam se uplatňuje dodnes. Pro tyto účely však dnes chová lipicány menší postavy hřebčín v Piberu u Štýrského Hradce (Rakousko). Větší typ lipicána se osvědčil v armádě, v zápřeži i jako kůň pracovní.
Menší typ měří v kohoutku 154-165 cm, u nás chovaný měří až 168 cm. Hmotnost se pohybuje kolem 550 kg. Velmi pěkná hlava má většinou rovný profil, ale může mít i lehký klabonos. Lopatka je strmá, což v tomto případě není chyba, protože podmiňuje vysoký chod. Trup je hluboký, dobře osvalený, nohy kratší, silné, kopyto pevné. Ocas je vysoko nasazený i nesený, hedvábný. Kůň není příliš rychlý, ale je velmi obratný a učenlivý, všestranný. Převládají bělouši, a to vybělující, hříbata jsou hnědá nebo černá. Asi 20% lipicánů jsou vraníci nebo hnědáci.
Obrázek “http://www.nztopolcianky.sk/lipican/foto0403/P6151137i.jpg” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.
Obrázek “http://www.nztopolcianky.sk/lipican/foto0403/P6151186i.jpg” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.
Obrázek “http://www.nztopolcianky.sk/lipican/P6151174.jpg” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.

hafling

6. července 2009 v 10:53 | bara |  hafling
PŮVOD:
Základem tohoto plemene byli původní malí alpští koníci z jižního Tyrolska a z oblasti kolem
Meranu a Bolzana. V okolí Hafflingenu v Ötzalských Alpách byl za použití orientálních hřebců, získaných v dobách tureckých válek, a noriků či snad i freibergerů vyšlechtěn malý kůň s mimořádným smyslem pro práci ve vysokém terénu. Původní těžcí alpští koně již vyhynuli.
Moderní haflingové mají v rodokmenu araba jménem El Bedavi.

POPIS:
V kohoutku měří 134 až 142 cm, koně znovu křížení s arabem až 145 cm. Formát je obdélníkový, hřbet dlouhý 137 až 150 cm, obvod hrudi měří měří kolem 172 cm a holení 18 cm. Zbarvení je vždy ryzé nebo izabelové, typická je velmi hustá, bohatá zvlněná hříva a ohon plavé nebo stříbrné barvy. Hlava s velkýma očima a malými ušima sice není klasická, ale je velmi úhledná. Nohy jsou zdravé, korektní, záď silná a kopyta vynikají kvalitou. Chody jsou volné, krok dlouhý, v horském terénu velmi jistý. Nejlepší hřebčíny označují svůj odchov výžehem ve tvaru protěže a s písmenem H uprostřed.

HISTORIE:
Předkové haflinga zdědili vlastnosti horských tarpanů a uchovali si je jako předpoklad pro práci v horách. Chov na pastvinách upevňuje zdraví koně, takže mají vynikající srdce, plíce a skvělou kondici. Původně byli všestranní, sloužili jako soumaři, k jízdě i k lehkému tahu. Uplatňovali se v lesnictví i v armádě. Také císař František Josef I. jezdil v pozdějším věku na haflingské klisně. Dodnes je toto plemeno populární v Rakosku, Německu, ve Švýcarsku a v Itálii. Dováží se i do ČR, ale jeho chov zde se soustřeďuje pouze na malých farmách a rančích.

staj_ufonek21666.jpgstaj_ufonek21683.jpg

staj_ufonek21694.jpg

alchatekinský kůň

6. července 2009 v 10:48 | bara |  alchatekinský kůň
Tento kůň, řadící se k pouštním plemenům, se považuje za jedno z nejstarších a nejčistčích plemen na světě. Máme doklady o jeho chovu z doby před 3000 lety. Byl vyšlechtěn v pouštních oázách Turkménie. Po r. 1921 se chov soustředil na severní svahy Kopetdagu v okolí Ašchabadu.

Dnes se chová v Turkmenistánu, Kazachstánu, Uzbekistánu a Kyrgizstánu.
POPIS:
Je to štíhlý kůň vysoký asi 154 cm (klisny 152 cm), obvod hrudi měří 167 cm, obvod holeně 18,9 cm. Je nápadný vysoko nasazeným krkem neobvyklé délky a zvláštně nesenou hlavou - huba je nad úrovní kohoutku. Stavba těla se zásadně liší od ostatních plnokrevníků. Má vysoký kohoutek, strmou lopatku, mělký, poměrně úzký hrudní koš a nekorektní postoj nohou. Zadní nohy jsou obvykle šavlovité, přední jsou příliš sblížené. Pouštní původ prozrazuje tenká kůže, lesklá hedvábná srst, řídký hedvábný ohon a hříva. Kštice obvykle chybí, hříva někdy také. Nohy jsou suché, kopyta málá, strmá s velmi pevnou rohovinou.

ZBARVENÍ:
Zbarvení je ryzé, hnědé, plavé, vzácně bílé nebo černé.
Srst má typicky kovový lesk.

CHARAKTER:
Je to neobyčejně vytrvalý, skromný a houževnatý kůň s dlouhou životností, ale s tvrdou, ohnivou povahou, těžko ovladatelný. Má drobný, tvrdý klus, zato cval je nádherně plynulý, bez otřesů a houpání, nemá na světě obdoby. Osvědčuje se na dlouhých tratích, méně už v drezurních a skokových soutěžích. Posloužil ke zlepšení chovu mnoha středoasijských plmen. Přikřížením anglického plnokrevníka získává lepší povahu a chody, ale ztrácí původní ráz. Nyní je chován i v ČR.
ZAJÍMAVOSTI: Achaltekinci jsou proslulí oddaností svému jezdci - což nás nepřekvapí, je-li pravdivý příběh o turkmenském způsobu výchovy koně. Podle pověsti byli mladí koně chováni odděleně v jámách nebo ohradách. Všichni na ně házeli kameny kromě majitele. Jen ten s nimi nakládal laskavě a krmil je. Tak se koně naučili důvěřovat pouze jednomu člověku a bát se všech ostatních. To mohlo mít za následek někdy problematickou povahu tohoto plemene.

anglický plnokrevník

6. července 2009 v 10:34 | bara |  anglický plnokrevník

Úvodem...

Anglický plnokrevník vznikl v 17. a 18. století v Anglii, aby uspokoji vášeň šlechty a jejích králů pro koňské dostihy. Během posledních dvou století po celém světě rostla obliba dostihů plnokrevníků a plemeno se rázem stalo nejvýznamnějším z celé světové populace koní. Přispělo ke zlepšení vzhledu a pohybu, ale především ke zvýšení rychlosti, bojovnosti a psychické odolnosti mnoha plemen. Tyto vlastnosti jsou důsledkem upevněné dědičnosti, dosažené pečlivým výběrem v chovu.

Vysvětlení názvu:

V anglickém originále znamená thoroughbred zvíře z dokonalého chovu, tedy plnokrevníka. Tento název je vyhrazen pouze pro anglické plnokrevníky a poprvé se objevil v roce 1921 ve II. svazku Plemenné knihy (General Studbook), v níž jsou zahrnuty rodokmeny britských a irských plnokrevníků. 81 procent genů plnokrevníků pochází z pouhých 31 původních předků, hlavně ze tří orientálních zakladatelů plemene. Anglický plnokrevník je tedy mimořádně prošlechtěné, skutečně dokonalé plemeno.

Původ a historie:

V Anglii byli závodní koně odedávna velmi oblíbení. Již antičtí autoři se zmiňují o zálibě obyvatel Británie v závodech koní i zápřeží, a ovšem i o jejich bojovém využití. Již od dob Jindřicha VIII. se chovali v královském chovu v Hamptoncourtu španělští a italští koně, spříznění s berbery, kteří se křížili s rychlými domácími koňmi. Panovník dal zařídit hřebčín v Elthamu a svedl do něj koně z celé země. Koním, kteří z těchto stájí vzešli, se pro lehký a rychlý pohyb říkalo "hobby". Hobbies se zasloužili o to, že z dostihů se v Anglii stal nejslavnější sport, jenž byl obdařen přívlastkem "královský" nebo také "sport králů". Jindřichova dcera Alžběta I. dostihům zpočátku neholdovala - jednou je však náhodně navštívila se svou družinou a pak už si je natolik oblíbila, že je pravidelně nejen navštěvovala, ale také velkoryse podporovala. Závody se staly prestižní záležitostí pořádajících měst, protáhly se i několik dní - tím vznikaly tzv. meetingy. Počty přihlašovaných koní stoupaly. Královna Alžběta založila nový hřebčín v Tutbury.
V roce 1770 se v chovu anglického plnokrevníka přestali užívat arabové a od té doby se vlastně anglický plnokrevník chová čistokrevně. Od počátku 20. století se toto plemeno rozšířilo po celém světě a představuje vrchol sportovního chovu koní.

Popis a charakteristika:

Anglický plnokrevník je nejrychlejší kůň na světě, vynikající stavby a velké výkonnosti. Od arabů se liší rovným profilem, výrazným kohoutkem, ale i silným hřbetem a nápadně dlouhou, šikmou lopatkou. Chod je nízký, úsporný a dlouhý. Je to typicky dostihový a sportovní kůň, vyžadující intenzivní péči a dokonalý výcvik. Je to zvíře živé, odvážné, ale mnohdy obtížně ovladatelné a poměrně nesnášenlivé. Pochopitelně, jeho agresivní povaha je předpokladem úspěchů na závodní dráze.
Průměrná výška anglického plnokrevníka je 157 cm v kohoutku, ovšem to není určující. Závodní koně bývají vyšší od 165 cm do 175 cm, sprinteři naopak menší, kolem 160 cm. Hackové dokonce pod 145 cm. Obvod hrudi je mohutný, od 180 do 195 cm a holeň nemá být v obvodu menší než 20 cm. Důležitá je kvalita nohou a kopyt, která mohou být trochu plošší, hmotnost koně bývá 500 - 600 kg, ale v podstatě žádný z těchto rozměrů, kromě obvodu holeně, není určující. Záď je dobře vázaná, v bedrech musí být silná, plyne z ní síla pro rycholst. Trup je úměrně dlouhý. Zadní nohy jsou dlouhé, s velmi dobře utvářenými hlezenními klouby, takže umožňují maximální sílu odrazu. Přední nohy jsou jemné, s dlouhým, svalnatým předloktím a velkými plochými klouby. Hloubka hrudínu umožňuje maximální rozšíření plic, což je pro dostihového koně podstatné. Krk je dlouhý, půvabný a nízko nasazený, hlava delší, užší, ušlechtilá, živého výrazu, bez náznaku masitosti žuchev. Barva srsti není důležitá, převládají však hnědáci, ryzáci, bělouši jsou vzácnější, ale zato se velmi často vyskytují bílé znaky.

Povaha:

Anglický plnokrevník je kůň velmi svérázný, dá se říct, že každý z nich je osobností. Má také své rozmary a často prosazuje svou vůli. Například klisnu Kincsem doprovázela na dostihy kočka, Belendek se uklidňoval přítomností berana, s nímž sdílel stáj, jiní koně se přátelili se psy. Vůči lidem nejsou plnokrevníci příliš přátelští, vyžadují odborný přístup a nezřídka bývají nervózní. Jejich povaha je zcela podřízena účelu, jsou to koně časně vyspívající, musí být co nejdříve schopni výcviku, protože již dvouletí běhají první dostihy.

Využití a sport:

Je to výhradně sportovní kůň, používaný k dostihům, převážně rovinovým. Pro své vynikající vlastnosti byli plnokrevníci využíváni k získávání jiných sportovních nebo pracovích plemen. Tak vznikl například anglický polokrevník, kůň vyšší a těžší než plnokrevník, skutečně všestranný. Anglický plnokrevník se podílel i na vzniku anglo-araba, hispano-araba, amerického klusáka, amerického jezdeckého koně a dokonce i českého teplokrevníka. Výborným sportovním koněm, který patří mezi anglický polokrevníky, je i kůň Kinského.


arabové

6. července 2009 v 10:18 | bara |  arabové
Zbarvení: hnědák,ryzák,bělouš,vraník
Výška: 144,2-152,5
Popis: malá hlava,štičí(projmutý profil,výrazný krční hřeben,dlouhé šikmé plece,krátký hřbet,hluboká hruď,silná záď,ocas nesený vysoko a do oblouku,tvrdé a čisté nohy,krátká hlezenní kost
Povaha: odvážný,inteligentní,ohnivý temperament,vytrvalý
Základní využití: pod sedlo,vylepšení jiných plemen
Arab je nejstarším čistokrevným plemenem na světě.
Podle různých dokladů se vyvinul ze skupiny pravěkých divokých koní,kteří žili v Asii až po Blízký východ.Skalní kresby v jižní Lybii staré asi 8000 let ukazují koně,kteří vypadali až pozoruhodně podobně jako moderní arab
Islámské náboženství znamenalo hlavní vliv na vývoj plemene.V době,kdy se začala islámská říše v 6.století rozpínat,uvědomil si prorok Mohamed význam houževnatých,rychlých,čilých koní v boji.Nařídil svým účedníkům,aby věnovali velkou pozornost péči o své koně,a napsal,že za každé zrnko ovsa,které člověk dá svému koni,mu bude v nebi smazán jeden hřích.


staj_ufonek12107.jpgstaj_ufonek276.jpg

staj_ufonek2316.jpgfoto44.jpg

mustang

6. července 2009 v 10:10 | bara |  mustang

Mustang


Původ zdivočelého amerického koně je velmi složitý. Základem byli španělští koně, jako ušlechtilé typy andaluských a orientálních koní, tak i španělští poníci a jejich kříženci. Uprchlí nebo opuštění španělští koně vytvořili na pláních na jihozápadě USA obrovská stáda. S přibývajícími osadníky přicházeli i koně anglického, francozského a severského původu a v některých oblastech značně ovlivňovali ráz mustangů. Čistý španělský typ se pomalu vytrácel. Na počátku 20. století žilo v USA přes milion zdivočelých koní. Byli soustavně a surově vybíjeni. V 70. letech musely úřady přistoupit k jejich ochraně.
Mustang španělského typu je statný kůň, vysoký 135 až 152 cm. Mívá dlouhou, výraznou, někdy i těžkou hlavu, bohatou hřívu a ocas a nápadně pohyblivé uši. Kohoutek je málo výrazný, hřbet spíš rovný, ocas nízko nasazený. Kůň má silné svalstvo, pevné suché nohy a velmi odolná, tvrdá kopyta, nepotřebují podkovy. Zbarvení je neobyčejně proměnlivé, často s archaickými znaky, např. s úhořím pruhem, zebrování noh, zvlněnou hřívou nebo skvrnami. Typická je neobyčejná houževnatost, tvrdost a vytrvalost, obratnost při pohybu v nejtěžším terénu, skromnost a otužilost. Povahově jsou mustangové nevyrovnaní. Z některých vychovali indiáni koně neobyčejně ochotné, učenlivé a doslova přítulné, jiní jsou nezkrotní. Hřebci nazívaní bronco jsou nezdolní bojovníci a používajíse při rodeu. Mustang se stal předkem mnoha typů koní indiánských i amerických, hlavně honáckých plemen. Dnes se považuje za národní památku